Abdon 11/2018 Abdon 11_2018 - Page 33

R ECENZIA Autor: Elwin Smaragdová Literatura po roce 1945 Po druhé světové válce zůstal celý svět v šoku. Všechny ty hrůzy, kterým lidé chtěli zabránit, se zopakovaly, a dokonce znásobily. Počty mrtvých a zraněných vzrostly. Místa nedotčená válkou naopak téměř přestala existovat. A nad tím vším se vznášel hlad, bída a ekonomická krize. Německo na tom nebylo moc dobře a jeho budoucnost rozhodně nezářila růžově. Jedna země, však ve skutečnosti dva státy. Německá demokratická republika a Spolková republika Německo. Od 7. října 1949 do 3. října 1990. Jak se taková politická situace může podepsat na literatuře? (A má vůbec smysl se na tohle ptát, přece jenom, jsou tu mnohem důležitější otázky…) Nedá se říct, že bychom se bavili o konkrétním literárním směru, spíše se jednalo o ozvěny expresionismu a dalších předválečných hnutí. Každý si musel položit otázku, co to vlastně znamená být Němcem po roce 1945. A Němcem ze které části? A přesně tahle existenční nejistota se podepsala i na literatuře. Projevila se psychoanalýza, vliv techniky, existencionalismu a samozřejmě války. Mluví se o „literatuře ruin a trosek” a to především mezi lety 1945 a 1950. Po ní nastupuje kritika společnosti a stávajícího stavu, v 60. letech přichází zájem o historii a ke slovu se dostává i otázka viny. Provinění a kritika generace otců a kapitalismu pak doprovází německou literaturu až do znovusjednocení. Protože se budeme bavit o dvou samostatně fungujících státech, podíváme se dnes na první z nich - Německou demokratickou republiku. Autoři měli v NDR tak trochu smůlu. Podléhali šílené cenzuře, která se místy zvrtla v osobní cenzuru a tzv. vnitřní emigraci neboli zůstali v zemi, ale proti režimu se vymezili. Aby bylo o čem psát (protože cenzura), přišli ke slovu velikáni německé literatury (rozuměj Goethe, Schiller, Lessing…). Literatura se stala médiem k reflexi a vyrovnání se s minulostí, ale také zdrojem naděje na lepší budoucnost. Literatura ruin a trosek představuje mladou generaci autorů, kteří stáli na počátku své spisovatelské dráhy a nepsali ani tradiční nacionální socialistickou literaturu, ani exilové texty, ba dokonce jim byla jedno i vnitřní emigrace. Tihle pánové totiž dorazili z války a zajateckých táborů do země, za kterou bojovali. A tak trochu se nestačili divit. Museli se vypořádat s hrůznými vzpomínkami i faktem, že na ně třeba nikdo nečekal. Prototypem je drama Wolganga Borcherta Venku přede dveřmi (s podtitulem „hra, kterou divadla nechtějí hrát a diváci nechtějí vidět”). Dílo, které slupnete jako malinu, zanechá ve vás ale mírnou pachuť a bolení břicha. Hlavní hrdina se totiž vrací z války a postupně navštíví 31