Abdon 11/2018 Abdon 11_2018 - Page 31

O NIEČOM Autor: Marrrqui Jazyk a my Hm, listopad... Jak se to řekne cizím jazykem? Anglicky november, německy November, slovensky november, španělsky noviembre, polsky listopad... Odolám touze snažit se vysvětlit příbuznost některých jazyků, přejímání slov, vývoj jazyků a jazykových skupin v běhu staletí (ačkoliv mě toto téma baví a ačkoliv ten úvod možná k takové přednášce vybízel). Dnes se podíváme na to, jak je pro naši psychiku důležitý jazyk jako takový a k čemu nám vlastně je, sakra, dobrý. Ale dobře, neubráním se tomu. Nějak začít musím. Neví se přesně, kde a kdy začali první lidé komunikovat pomocí slabik, které přerostly ve slova. Také není známo (snad kromě citoslovcí, která napodobují zvuky), proč se která věc označuje právě určitým výrazem. Nyní nedovedeme určit, proč se psovi říká "pes", možná to ale kdysi svůj důvod mělo. Každopádně je jasné, že naši předci začali používat řeč a označovat věci kolem sebe, aby se vyznali v realitě a mohli o ní mluvit s ostatními. Tyto výrazy se předávaly dále a ustálily se. Nicméně, lidská tvořivost a zvědavost vedla lidstvo k objevování dalších a dalších jevů reality. A všechny potřebovaly své pojmenování, aby se o nich mohlo bavit stále početnější lidstvo. Ale jelikož naši předkové migrovali dále a dále, někdy ztratili kontakt se svou původní domovinou a výrazy, které používaly pro pojmenování jevů kolem sebe, se změnily, zkomolily, byly nahrazeny výrazy z jiných jazyků, doplněny o nová slova atd. (Je to příliš složité na jeden článek, jehož záměrem bylo se jazykovědě vyhnout.) Občas jeden kmen narazil na jiný, nepřátelský. Tendence rozlišovat "my" a "oni" je jedním ze základních principů fungování lidské psychiky. Dříve mohlo správné určení, kdo je "můj" člověk a kdo konkurent, znamenat otázku života a smrti (v některých vypjatých situacích je to podmínkou přežití i nyní). Ačkoliv jsme (většinou) civilizovaní a nechceme se hned (většinou) preventivně pozabíjet, stále tuto polaritu kolem sebe vidíme - já normální holka vs. slepice, já vegan vs. masožravec, já zaměstnanec vs. šéf, já student vs. učitel, já hetero vs. gay... Dva nesmiřitelné tábory. My jsme lepší (z jakýchkoli důvodů), a oni jsou ti hnusní, nechutní, bezcenní, horší. Jak ale naši předkové poznali, kdo je potenciální hrozba? Je naší přirozeností všímat si u druhých lidí jejich pohlaví, atraktivity, věku (což je pochopitelné z rozmnožovacích důvodů), ale také barvy kůže. A pokud nemluvili stejným jazykem, dosáhlo podezření maxima. Ano, naše mysl je totiž ve své 29